Kde kdo v pubertě (a někdo až do důchodu) snil, že bude rocková, popová, raperská nebo techno hvězda. Sláva a obdiv se v tomto byznysu spojuje s bohatstvím. Velkým bohatstvím.
Tak to alespoň platilo řekněme do konce minulého století. Hudební hvězdy si jednou za dva či tři roky vydaly desku, těch se prodaly miliony, k tomu pár singlů a jedno velké turné. Výsledkem byl zisk v řádu desítek milionů dolarů. Samozřejmě to platilo o velkých hvězdách, ale hudbou se dalo slušně živit i v druhé tisícovce žebříčku popularity, nebo jako lokální hvězdičky.
Důvod byl prostý, hudba podle přání (prostě to, co si právě chcete poslechnout) byla pro posluchače dostupná v podstatě jen na tradičních nosičích: deskách, kazetách, CD a třeba videokazetách. Ano, kdo měl kliku a chtěl si nechat zahrát písničku na přání, mohl si zkusit v určených hodinách zavolat do oblíbeného rádia, později stačilo poslat i esemesku. Pro hudebníky to byla zlatá doba. Televizních stanic nebyly stovky jako dnes, rádiových taky tolik nebylo a hudba na internetu byla opravdovou hudbou budoucnosti.
Samozřejmě i tenkrát se nákup hudby na nosičích obcházel. Kdysi dávno se kopírovalo z desek na páskové magnetofony, pak na mnohem praktičtější kazety a od poloviny devadesátých let i na CD. Sluší se podotknout, že se sice nějaké peníze ušetřily, ale úplně zadarmo to nebylo. Kazeta stála 50 korun, prázdné CD zpočátku klidně přes stovku.
Jenže pak přišla hudební doba temna. Jmenovala se MP3. Komprimovaný formát umožnil, aby se na jedno CD nevešlo jen jedno hudební album, ale třeba hned padesát desek. Náklady na hudbu se zmenšily na minimum (aniž bychom se pouštěli do morální stránky věci). Jenže CD plné MP3 stále nebylo tím nejhorším, co hudební průmysl postihlo. CD se hodilo na domácí poslech, do auta, ale jak nakrmit MP3 walkmana?
Pomiňme discmany, s těmi se chtěl tahat málokdo. Vývoj elektroniky naštěstí pokračoval a byly tady první přenosné přehrávače pro MP3. Ano, Apple byl průkopníkem. Když byly elektronické paměti drahé, vrazil do nich malé počítačové harddisky. A to už bylo vyložené hudební peklo. Klasické nosiče byly out ze své podstaty a do těch digitálních se hudba prakticky nedala koupit. Většina produkce se tak kopírovala a hudebníci dřeli bídu s nouzí, těch pár prodaných CD jim stačilo stěží na suchý chleba. No, to přeháníme, ale krize to byla značná.
Pak se zrychlil internet a hlavně se rozjel rychlý mobilní internet. Na to naskočily streamovací služby. Ze začátku se jim opět říkalo „hrobníci hudebního průmyslu“, ale jak se nyní ukázalo, je to jeho spása. Loni se staly streamovací služby nejrozšířenějším „nosičem“, ukously si z trhu skoro 40 procent. Trh se vzpamatoval a začal po dlouhé době růst. Loni vygeneroval příjmy přes 17 miliard dolarů.
Streamovací služby tak přeskočily fyzické nosiče i stahování hudby, oboje klesá. Trh roste, ale protože předtím 15 let klesal, tak od zlaté doby na konci devadesátých let jsme stále jen na zhruba 70 procentech příjmů celého průmyslu. hudebníkům tak stále chybí zhruba sedm miliard dolarů, aby mohli říct, že je situace ideální. Ale je pravděpodobné, že současných 200 milionů předplatitelů streamovacích služeb se bude nadále rozrůstat a peníze tak přitečou. Pro hudební fanoušky to zatím znamená to, že hudebníci musí příjmy získávat jinak. Někteří se pinoží v televizních estrádách, ostatní křižují svět a my můžeme chodit na jejich koncerty. Turné jednou za čtyři roky si nemůže dovolit nikdo, jezdit se musí mnohem častěji.
