Vaše příští auto možná bude jezdit na vodík

Ve světle aktuálních emisních skandálů a čím dál přísnějších pravidel pro emise z automobilové dopravy se stále častěji hovoří o alternativních pohonech. Zatím kladou automobilky důraz na elektromobily, ale zdá se, že brzy by mohly otěže převzít vodíková auta.

Myšlenka pohonu vozidla vodíkem není nic nového, z historického hlediska je dokonce starší než aktuálně nejpopulárnější motory na benzín nebo naftu. Švýcarský inženýr Francois de Rivaz zkonstruoval vodíkové vozidlo už v roce 1807, tedy před 210 lety. Vodík tehdy auto spalovalo klasicky v motoru, a toto řešení se v podstatě neujalo – mimo jiné proto, že výroba, produkce a manipulace s benzínem nebo naftou se ukázaly být jednoduššími řešeními.

Vodík – Wikipedie

Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38krát lehčí než vzduch a vede teplo 7krát lépe než vzduch. Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty.

Jenže dnes se z vozů se spalovacími motory kvůli stále přísnějším emisním požadavkům stávají čím dál komplikovanější a dražší stroje a tak přichází ke slovu i další technologie, které doposud stály v pozadí a které mohou být ekologičtější a výhledově i cenově dostupné. Vodík, tentokrát už v podobě vozů s palivovými články, je jednou takovou alternativou.

Může porazit baterie

Podobně jako o vývoj elektromobilů se o vývoj aut na vodík zajímají téměř všechny velké automobilky světa, jen každá z nich mu věnuje trochu jinou pozornost. V posledních měsících se ale o vodíku začalo mluvit více a firmy se na něj začínají více zaměřovat. Důvod je jednoduchý – ukazuje se, že ačkoli dochází u elektromobilů k poměrně rychlému vývoji, stále není stav v této oblasti ideální – ani z hlediska dojezdu, ani z hlediska nabíjecích časů a už vůbec ne z hlediska infrastruktury.

Infrastruktura je zatím zásadním problémem i pro vodík samotný – čerpací stanice na vodík jsou vzácností ještě větší, než dobíjecí stanice pro elektromobil. Jenže zatímco nabíjení elektromobilů je zdlouhavá záležitost, vodík se na čerpací stanici doplňuje v podstatě stejně, jako benzín nebo nafta – stejný je princip, trvá to i skoro stejně dlouho. A stávající čerpací stanic by mohly poměrně jednoduše svůj sortiment o vodík rozšířit, aniž by to pro ně znamenalo zásadní zásahy – stačí, když přistaví navíc jeden stojan na vodík. Ten odbaví tolik aut, co klasická pumpa na benzín a provoz tak z hlediska „pumpaře“ dává větší smysl, než množství parkovacích míst s nabíjecími stojany pro elektromobily. A samotný princip tankování vodíku bude také bližší běžným uživatelům, kteří se u elektromobilů bojí omezeného dojezdu a dlouhých dobíjecích časů.

Jak se tankuje vodíkové auto

Vodíku také nahrává celková situace v energetice – ta se (ve vyspělých zemích) čím dál více zaměřuje na obnovitelné zdroje, které se často vyznačují nepravidelnou a těžko plánovatelnou produkcí energie. A tu bude, s rostoucím podílem takových zdrojů, potřeba někam ukládat. Obří farmy baterií se přitom nejeví být příliš realistickým řešením už jenom proto, že potřeba akumulátorů je vysoká obecně třeba ve spotřební elektronice nebo oněch elektromobilech a je otázkou, zda vůbec za současných podmínek lze tolik baterií vyrobit. A navíc nemusí být pro životní prostředí zátěž v podobě výroby baterií o nic výhodnější, než třeba zpracování ropy, byť z trochu jiných důvodů. A tak by se mohla energie ukládat do vodíku, který by následně sloužil k pohonu aut, ale třeba i domácích generátorů elektřiny a dalších zařízení.

Minimum aut

Zatím se ale vodík nachází ve stejné situaci, v jaké byly před pár lety elektromobily. Na trhu je minimum aut s tímto druhem pohonu a ta navíc není moc kde tankovat. V současnosti vozy na vodík vyrábí jen tři značky: Toyota, Honda a Hyundai, které všechny nabízí svým zákazníkům primárně pronájem vodíkových vozů, ale Toyotu Mirai si může zákazník pořídit i plně do svého vlastnictví. Hyundai nabízí zákazníků vodíkové SUV ix35 (v USA pojmenované Tucson), Honda má již řadu let v nabídce vodíkovou Clarity. Tahle auta překvapí tím, že fungují vlastně jako normální auta a není na nich na první pohled (snad krom jejich designu) nic zvláštního. Jezdí tiše jako elektromobily, doplnit palivo lze rychle, jako u benzínu nebo nafty. Zdá se to být ideální řešení. Tedy, kdyby bylo kde tankovat a kdyby tahle auta nebyla hodně drahá: Toyota Mirai vyjde zhruba 2,2 milionu korun a to je opravdu moc. Pronájem ovšem dovede situaci zlepšit, Hyundai nabízí v USA model Tucson na tři roky za 499 dolarů měsíčně s tím, že na počátku ale musí zákazník zaplatit necelé tři tisíce dolarů jako úvodní poplatek. Pravda, za stejných podmínek lze benzínový Tucson v USA sehnat za 199 dolarů na měsíc.

Pokud ale bude aktuální zájem automobilek o vodíková auta trvat, mohli bychom se již brzy dočkat i dostupnějších vodíkových aut. Hyundai například ukázal na autosalonu v Ženevě koncept FE Fuel Cell, který předznamenává nástupce Tucsonu pro příští rok. Jeho vodíkový pohon má být efektivnější než doposud a přitom cenově dostupnější.

Zájem velkých

Auta s pohonem na vodík navíc plánují i další značky. Lexus, luxusní odnož Toyoty, by měla vodíkový vůz uvést do roku 2020. S Toyotou navíc v oblasti vodíku spolupracuje BMW, které by mělo na technice japonské značky představit vlastní model rovněž asi v roce 2020. Ford měl před lety plány uvést dostupné vodíkové auto v roce letošním a ač je možné, že došlo k určitému odkladu, nejspíš to automobilka s vodíkem také zkusí. Firma měla spolupracovat s Mercedesem a japonským Nissanem. Mercedes má přitom v letošním roce na trh uvést Mercedes GLC F-Cell, který je zvláštní tím, že je to plug-in hybrid – na pár desítek kilometrů jej lze nabít ze zásuvky, pak vůz spaluje vodík.

Test vodíkové Toyoty Mirai (Anglicky)

Intenzivně se o tuto oblast zajímá také koncern General Motors, který v minulosti představil řadu vodíkových prototypů, do praxe se ale zatím nepustil. Koncepty vodíkových aut v minulosti představilo i Audi, které prý stále s technologií počítá.

V USA se ale o velkou propagaci vodíku momentálně stará projekt značky Nikola Motor. Firma, která chce být konkurencí pro Teslu, slíbila, že do roku 2020 uvede na trh nejspíš dvojici vodíkových nákladních vozů – klasický náklaďák a jeden tahač. Společnost chce rovněž intenzivně budovat vodíkovou infrastrukturu, podobně jako Tesla vystavěla síť svých dobíjecích stanic.

Vodíková rada

Postup ambiciózní americké firmy by mohl inspirovat nějakou podobnou iniciativu třeba i v Evropě. Zatím se alespoň světové firmy spojily v takzvané Vodíkové radě (Hydrogen council), v jejímž rámci se budou snažit o propagaci vodíku a rozvoj vodíkových technologií. Její součástí jsou automobilky BMW, Daimler, Honda, Hyundai a Toyota a také další firmy: Air Liquide, Alstom, Anglo American, Engie, Kawasaki Heavy Industries, Royal Dutch Shell, Linde Group a Total.

Široké spektrum firem z řady oborů dává naději, že by se mohl vodík uchytit. A to i přesto, že vodík není úplně bezproblémový. Sám plyn je hodně výbušný a jeho skladování není jednoduché – na druhou stranu současná technika ho již dovede řešit uspokojivě a automobilky se snaží vyvracet obavy o to, že by auta s vodíkovými nádržemi mohla být rizikem třeba při nehodách. Bez problémů není ani výroba vodíku: ta zatím není příliš efektivní a zdá se, že ani není na obzoru nějaké dramatické zvýšení účinnosti. Na druhou stranu se dá vodík vyrábět více způsoby (a tedy klidně i velmi lokálně) a případný nadbytek energie z obnovitelných zdrojů by mohl znamenat, že efektivitu nebude nutné příliš řešit.

Zastánci elektromobilů sice tvrdí, že by bylo efektivnější elektřinou takto vyrobenou rovnou pohánět auta, nikoli vyrábět zásoby vodíku. Ano, efektivnější by to bylo, jenže ona spotřeba auty a výroba energie obnovitelnými zdroji se často nepřekrývají – majitelé elektromobilů často dobíjí v době, kdy obnovitelné zdroje energii nevyrábí. A tudíž to neřeší ony případné přebytky, které bude stejně třeba uskladnit.

Vodíková auta samozřejmě také nejsou určena k tomu, že by měla elektromobily vytlačit z trhu. Je možné, že z dlouhodobého hlediska se jedna z těchto technologií prosadí více, než druhá, ale existovat tu mohou vedle sebe. V osobní dopravě totiž čím dál víc přichází trend diverzifikace – každý má trochu jiné potřeby a ty mohou uspokojit různá řešení. To ovšem není jen případ samotného pohonu aut, ale třeba také otázky samořiditelných vozů nebo služeb mobility jako takové. O těch ale zase někdy příště.

Kde se dozvíte víc